Přivolání

rozhodla jsem se veřejně uvažovat o něčem, co asi k velkému přemýšlení není, o výchově psa, konkrétně o přivolání, ovladatelnosti. Jsem přesvědčena o tom, že když se zeptám jiných pejskařů na jejich názor na toto téma, všichni budou nechápavě a zároveň horlivě kývat, že bez výchovy, poslušnosti a ovladatelnosti to jaksi „nejde“. Bohužel jsem také přesvědčena o odpovědi při konkrétních otázkách: A má Váš pes přivolání? Je ovladatelný a poslušný?

Na pejskařských akcích často vyslechnu různé – pro mě pouze rádoby - vtipné historky na téma : Co ten náš erdel tuhle zase vyvedl, utekl a nedal se chytit, honil tři hodiny zajíce, popral se sousedovic psem, atd. Pro mě přetlumočeno: Jak se nám ta naše výchova zase vyplatila. Když pak vyslechnu zakončení typu: Vždyť je to erdel, co bych chtěl/a? nebo Je mu teprve dva, tři, čtyři,...roky, až dozraje, začne poslouchat! jsem „u stropu“. Po 20 letech života s erdely vč. jejich výcviku vím, že není hloupých psů, ale je mnoho nevychovaných psů, kteří jsou přesným obrazem svého pána, jejich výchovy. Erdel rozhodně může být perfektně vychovaným a poslušným psem, teď nemluvím o výcviku, ale o základní výchově, kterou by měl projít každý pes od čivavy po vlkodava.

Problémem číslo jedna je neuposlechnutí psa na přivolání. Přivolání je nejen základním cvikem poslušnosti, neboť, jak nám říkali na cvičišti: Nepřijde-li pes na přivolání, končíme s tréninkem, protože de facto není koho cvičit“, ale také nezbytnou součástí každodenního života se psem. Obzvlášť v dnešní době, kdy jsou psi pod drobnohledem, obstojí ve společnosti pouze lidé s vychovanými a bezproblémovými psy. Se psem, který přijde na mé zavolání, se vyhýbám problémům nejen s ostatními pejskaři, ale všeobecně s okolím vůbec. S neposlušným psem riskujeme různé nehody, např. kontakt s myslivcem, s agresivním psem, srážka s autem, apod., které mohou skončit i smrtí psa.

Občas se mě noví majitelé štěňat ptají, kdy začínat s výcvikem, resp. výchovou psa. Speciálně majitelům AT říkám: Hned, jak si štěně přinesete domů. Samozřejmě jde o výchovu

“miminka“, která musí být citlivá, zkrátka úměrná k věku: zacházet se štěnětem mírně, mile, hravě, nebýt skoupý na odměny, ale už teď důsledně. Pozor důsledně neznamená zle, tvrdě a bitím! Při práci s erdelem musíte o jeho dušičce, chování a reakcích přemýšlet, AT je totiž velmi inteligentní a nic nedělá nahodile a bezdůvodně. Každá jeho reakce má svůj důvod a původ. Erdel vás udrží v psychické kondici, mozek se nenudí.

Nutno říct, že cvičit erdela je radost – je neustále v dobré náladě, je hravý a zvědavý, a tak velmi ocení vaše „divadelní představení“, kdy vámi projevená radost ze splněného cviku nezná mezí. K tomu všemu je erdel vždy při chutí, a tak s chutnou odměnou za práci je jeho horlivost bezmezná. Techniku nácviku přivolání vám poradí lecjaká kniha o základní výchově psa. Než se však uchýlíte k donucovacím metodách (např. na dlouhé šňůře), které jsou hlavně vhodné při napravování výchovy u starších zvířat, u štěňat raději vsaďte na hru. Při ní utužujete to základní, co musí mezi vámi a psíkem fungovat-vztah. Vztah plný důvěry, radosti, prostý bázně a s jasným postavením ve smečce.

Jak si budete s pejskem hrát a zároveň tím cvičit přivolání je jen na vaší fantazii. Můžete se honit (samozřejmě honí pes Vás, nikoliv naopak), schovávat, předstírat ve chvíli, kdy je pes vzdálen, velký strach a ohrožení, provokovat hračkou, zkrátka dělejte cokoliv, co Vašeho pejska zaujme, přiláká, potěší. Vždy pak nezapomeňte na odměnu – ať je to bombasticky projevená radost, pohlazení, dobrůtka, nebo všechno dohromady. Musíte být pro svého psíka čitelní, aby vždy přesně pochopil, kdy vás potěšil a kdy naopak. A hlavně – teď se vracím k důležitosti vytvoření super vztahu se psem – důvod, proč mladý psík za vámi běží, je ten fakt, že jste zajímavější než okolí. Pes zkrátka musí být s vámi nejradši a dobrá odměna všechno jen podpoří.

Majitel svého psa přivolává v běžném životě několikrát denně na procházkách. Tím vlastně celý cvik stále propracovává k dokonalosti. Pro psa se stává logickou součástí života. I pes ví, že chce-li být na volno, musí poslouchat, nebo-li časem pochopí, jak to funguje naopak, že po neuposlechnutí, ho páníček upoutává na vodítko. Pro člověka je to jistota, pes to cítí jako trest. Zde také může vzniknout začarovaný kruh – je-li pes nespolehlivý a nevychovaný, bývá často upoutaný. Je-li konečně puštěn z vodítka, jeho radost ze svobody nezná mezí a pes klidně riskuje trest za neposlušnost, protože každá minuta volna za to stojí. Páníček ztrácí nervy a psa opět raději upoutává. A tak pořád dokola. Děsí Vás tato představa? Není nic jednoduššího, začněte se svým štěňátkem ihned! Základem úspěchu je začít s výchovou štěněte co nejdřív, trénovat neustále, pilovat k dokonalosti, přemýšlet o reakcích psa, o svých chybách při výchově.

Psa si člověk – obzvlášť v dnešní době – pořizuje pro radost, uvolnění, relax. Určitě s ním chce prožívat příjemné chvíle. Není nic horšího, než si znepříjemnit soužití se psem věčnými obavami, kdy mi zase uteče, s kým se zase dnes porve nebo zda nám dnes zajíci dají pokoj. Odcházet na procházku s žaludeční neurózou, prosit rodinu o svolení přítomnosti psa na výletě, na návštěvě, na dovolené s nejistým ujištěním ostatních, že vše proběhne bez potíží a ostudy – s takovými představami si asi nikdo z nás psa nepořizoval.

Přeji vám radostný a bezstarostný život s AT. Pamatujte, záleží jen na vás. Je to jako s dětmi – jak si je vychováte, kolik lásky, času a péče jim dáte, takové jsou a budou

Při koupi štěněte se každý nový majitel okamžitě zamiluje do toho hravého, bezmocného, přítulného a poslušného klubíčka, které dosud sladce voní mládětem. Je třeba si ale uvědomit, že na rozdíl od lidského dítěte, které je dlouho sladké a bezmocné dospívá naše štěně podstatně rychleji. Dítě není třeba řadu měsíců vychovávat, zejména je-li to dítě první. Lze se s ním pouze mazlit a výchovu poněkud odložit. U štěněte je takovýto přístup zásadní chybou, které se dopouštějí majitelé velmi často a to nejen u prvního štěněte. Je třeba si uvědomit, že štěně nedoženeme již ve věku asi 4 měsíců, v šesti měsících má již štěně velikost a schopnosti dospělého psa, v 9 měsících přichází i poslušné štěně do puberty a již s ním těžko něco pořídíme. Proto je třeba začít s výchovou a „výcvikem“ ihned po koupi štěněte. Pes a zejména airedale terrier si pamatuje vše již od malička a pokud ho něco naučíme špatně, těžko se to odnaučí. I po dlouhodobém opravování chyby a zdánlivém odstranění chybného návyku, původní varianta v zátěžové situaci vyplave na povrch.

Před koupí psa musíme promyslet, kde ho umístíme. AT, vzhledem k možnosti ponechání bohaté srsti v zimním období, může být i trvale na zahradě nebo v kotci, samozřejmě za předpokladu pořízení kvalitní zateplené boudy. Tento způsob chovu má ovšem vliv na rozvoj inteligence, chování psa a vývoj vzájemných vztahů, tudíž jej nedoporučujeme. AT lze snadno chovat v bytě. Pro tuto variantu je vhodnější než jiná plemena, neboť je línání srsti silně omezené trimováním. Ihned po příchodu nového psíka do domácnosti je vhodné mu vymezit v bytě jeho prostor. Psovi nevadí, pokud má vymezenou jen část bytu, ale musí to tak být od začátku. Pokud dovolíte štěněti spát v posteli nebo na sedací soupravě, těžko později pochopí, že už tam nesmí. Zpočátku mu připadá přirozené, že část prostoru je jeho a část zbytku smečky.

Pokud štěně první noc kňourá, je rozhodně lepší to vydržet a ponechat je v pro něj vymezeném prostoru, než-li učenlivého psíka naučit, že vytím si lze získat různé výhody (např. konejšení v posteli, celonoční společnost a hraní, apod.). Buďte však citliví a rozlišujte, kdy štěně ještě vychováváte, a kdy jej již trápíte. Určitě nikomu neprospěje, pokud štěňátko zavřete na celou noc na „samotku“ bez Vašeho kontaktu a vlivu.

Štěně je třeba naučit čistotnosti. Štěněti se chce čůrat po probuzení, po najezení a napití. Chce-li štěně kakat, točí se dokola. Chce-li se mu čůrat, je neklidné, později i kňourá (ví, že doma se to nemá …). V těchto okamžicích je potřeba vynést štěně okamžitě ven. Po vyvenčení by měla následovat radostná pochvala. Pokud se štěně vyvenčí na nevhodném místě, je nejúčinnější pokárat psa tak, že jej chytíme za kůži na krku, zatřepeme jím a řekneme „fuj!“. Tímto způsobem (tedy kromě povelu) trestá štěně matka a je to pro ně nejpřirozenější způsob trestu. Zásadně nevhodné je, často doporučované, plácání složenými novinami. Začátečník zatím neví, o co půjde, ale takto trestané štěně se později může bát střelby – podoba zvuku a nápřahu figuranta při obraně.

Štěně se musí naučit přijímat správně potravu. Zpočátku krmíme štěně 3-4x denně, od půl roku věku 2x denně a od roku již jednou denně v závislosti na druhu podávané potravy. Většina AT má sklony jíst neomezené množství až do „prasknutí“, přesto se najdou výjimky, které jíst nechtějí. Vycházejte z toho, že pes hlady nezemře. Jídlo mu ponechávejte jen cca 20 minut a potom ho odstraňte. Další jídlo dostane až podle harmonogramu. Ideální je vydržet a předložit mu opět to, co nesnědl (pouze pokud je to možné – jídlo nesmí být zkažené, oschlé, apod.). To však mnoho majitelů nedokáže. Pro úplnost dodáváme, že jídlo musí být výhradně stravou vhodnou pro psy, ať již doma uvařenou, či průmyslové krmivo (granule) - tedy žádné náhražky v podobě piškot, oplatek, apod.. Další samozřejmostí je, že situaci kolem krmení pečlivě sledujeme a případné problémy či podezření konzultujeme s odborníky. Tak jak je velkým zdravotním i estetickým neštěstím vykrmit mladého psa do podoby prasátka, tak i případná podvýživa není dobrým startem do psího života a s největší pravděpodobností (stejně jako u obezity) přináší doživotní zdravotní problémy.

Tímto pomyslně opouštíme naši domácnost a vydáme se se štěňátkem ven.. Psík se musí již odmalička naučit chodit se svým majitelem bez vodítka. Přirozeností štěněte je chodit za svou matkou a tu mu zpočátku nahrazuje majitel. Již od prvního dne si vyberte klidné prostředí bez aut a cizích psů a nechte štěně volně. Štěně volejte jménem a povelem ke mně nebo k noze. Pokud štěně nejde, je vhodné předstírat útěk nebo si dřepnout, případně lákat hračkou, klackem, peškem, balónkem. Již odmalička si stanovte vzdálenost, na kterou budete psa pouštět – doporučujeme 10-15 metrů. Je-li štěně ve větší vzdálenosti, důsledně jej volejte nebo se mu schovejte za strom, keř. Tím se štěně naučí držet se v určité vzdálenosti. V žádném případě není vhodné štěně honit, neboť jej brzy nedoženete. Pokud starší pes odmítne přijít na přivolání, je nejúčinnější tento způsob potrestání: psa v klidu a bez emocí odchytíme, za pomoci ostatních necháme odchytit nebo počkáme, až sám přijde. Připneme jej na vodítko a klidným hlasem mu dáme povel volno. Pes se rozejde na délku vodítka a potom jej důrazně zavoláme a silně trhneme vodítkem. Pes zareaguje a přijde. Následuje velmi radostná pochvala, případně pamlsek. Potom psa odpoutáme z vodítka a po poodběhnutí na několik kroků jej přivoláme a opět velmi pochválíme. Nikdy psa netrestejte při jeho příchodu k Vám, i když přijde 10 minut po Vašem přivolání, vznikne nesprávná souvislost a kazí to vzájemný vztah a důvěru. I v této situaci zareagujte shora popsaným způsobem.Některý airedale terrier občas zareaguje zkratově, nejčastěji v případě nějakého provinění. Drží se potom od majitele na několik kroků, nejde přivolat ani polapit. V tomto případě je nejlepší psa si nevšímat a zachovat klid. Buď pokračovat v chůzi nebo stát v klidu na místě. Pes po určité době přijde. Jakmile se přiblíží, není vhodné na něj ihned sahat, příliš emotivně reagovat. Počkejte, až se pes uklidní a dojde až k Vám. Teprve potom se psem komunikujte, případně jej připoutejte. I v tomto případě musíte zůstat spravedlivým a vyrovnaným pánem situace.

Chůze na vodítku je také velmi důležitá a je třeba jí věnovat pozornost. Štěně si odmalička musí zvykat na různé podněty – cizí lidé, auta, vlak… Od určitého věku je již problematické pro mladého psa si na tyto zvuky zvykat a reagovat klidně. Štěně vodíme na koženém obojku. Od věku asi 4 měsíců by mělo dostat dostatečně velký hladký kovový jednořadový stahovací obojek, který ovšem máme připnutý na očku, které nestahuje. Stahovacího efektu využijeme pouze pro nejnutnější velký trest. (Ideální velikost obojku poznáte podle toho, že jej nelze lehce přetáhnout psovi přes hlavu, psa samozřejmě neškrtí a Vám se zhruba vejdou do prostoru mezi krkem a obojkem 2-3 prsty ruky). Nedovolte štěněti tahat Vás. Pokud začne táhnout, povolte vodítko v ruce o několik centimetrů, povel fuj a okamžitě trhněte zpět. Tento pohyb se možná nepovede hned napoprvé, ale až se ho naučíte, je velmi účinný. Pes rychle pochopí, že se nenecháte vláčet a bude se pohybovat v rámci mírně prověšeného vodítka. Pokud občas zapomene, rychle mu to připomeňte.

Skákání na lidi je také velký problém našich přátelských AT. Začne-li pes skákat na svého majitele nebo ostatní rodinné příslušníky i v rámci vítání, je dobré mu to zakázat. Pes nerozliší, máte-li na sobě oblečení na vycházku nebo do divadla a pokud se to naučí, skáče vždy. Začne-li pes skákat, řekněte mu přátelsky, ale pevně fuj. Při vítání po povelu fuj přidržte psa za obojek nebo krk a vítejte se hlazením a poplácáním po hrudníku. Začne-li skákat, následuje opět povel fuj. Pes se časem naučí tento způsob vítání a skákáním neobtěžuje. K cizím lidem by se měl pes naučit chovat sebevědomě a nevšímavě. Velkou chybou je, pokud štěně hladí všichni známí a děti z okolí si s ním hrají. Tím psa naučíte běhat za cizími lidmi a dětmi. Potom vzniká mnoho nedorozumění. Odmalička proto požádejte přátele, aby na psa nesahali a dětem vysvětlete, že pes není hračka. Pokud štěně uteče za cizím člověkem, odmalička jej pokárejte rázným povelem fuj a vytřepejte za kůži. Většina lidí se neurazí, že jsou pro psa fuj a pokud ano, tak jim to vysvětlete. Zcela zapovězené by mělo být krmení psa cizími lidmi.

Soužití s cizími psy se musí štěně také naučit. Na začátku seznamování se Vašeho psíka se psy v okolí musíte být obezřetní, pečlivě sledovat reakce psů a v podstatě vybrat vhodné kamarády pro Vaše štěně. Nedovolte štěněti odmalička běhat za každým psem, někteří psi se straní štěňatům a jejich specifický projev nesnáší. Pokud psa v mladém věku napadne jiný pes, může ho tato zkušenost velmi ovlivnit. Ze psa se může stát bázlivý, uštěkaný chudák, nebo sebevědomý rváč, který bude přednostně napadat psy plemene, kterým byl sám napaden. Psí paměť je totiž velmi dobrá. V dnešní době silných plemen psů jde však AT mnohdy i o život. Proto buďte bystřejší než vaše štěně a dříve než uvidí neznámého psa, odvolejte jej. Neznamená to ovšem, že budete svého psa stále stranit psí společnosti, tato izolace způsobí jeho nejistotu a sociální nezařazenost, což Vám bude později způsobovat obrovské problémy v soužití s ostatními psy a pejskaři, ale též na výstavách, cvičišti apod.

Projevy agresivity je třeba ihned a rázně trestat, i když zpočátku třeba nepůsobí až tak závažně. Psovité šelmy uznávají přísnou hierarchii smečky. Pes musí být vždy ve smečce-rodině postaven až za všemi lidmi. Pokud někteří členové rodiny např. děti nejsou schopni si své postavení vůči psovi obhájit, musí zasáhnout vůdce smečky – majitel psa a psovi jeho postavení vymezit. Vzhledem k dlouhodobému cílenému výběru povah chovných psů už v naší populaci ubývá AT terorizujících vlastní rodinu. Mnoho z nás ovšem takové případy zná. Po příchodu do puberty se pes snaží vybojovat vlastní místo ve smečce a občas zaútočí. Zpočátku se třeba jen ožene při česání nebo když jej okřiknete ve vztahu k jinému psu. V tomto případě je potřeba psa okamžitě potrestat. Pokud se ožene, následuje plesknutí přes čumák otevřenou dlaní. Pokud se proti majiteli postaví ostřeji, je nejúčinnější zvednout psa za kůži na boku krku. Pokud pes ztratí kontakt se zemí, je zcela bezmocný a podřízený vůdci smečky. Je na uvážení majitele, zda-li psu před tím nasadí náhubek. Když psa neunesete, je potřeba jej řádně vycukat na vodítku. Podobně lze zabránit i rvaní více psů v rodině.

Pochvaly i tresty psa jsou nejúčinnější, pokud jsou jejich projevy co nejbouřlivější. Majitel psa se musí odpoutat od toho, že na něj okolí hledí jako na blázna a psa chválit co nejradostněji. Pokud pes neposlechne, není vhodné jej plácnout rukou nebo vodítkem. Vzniká nežádoucí spojitost. Pes se bojí nápřahu figuranta při výcviku obrany, bojí se majitele, který se ožene rukou. Vhodné je vytřepání za kůži, vycukání na vodítku nebo v krajním případě plácnutí tak, aby pes ruku neviděl. Jako pochvalu je možné zařadit též pamlsky – sušenky, granule. Pamlsky nemusí být vždy. Pokud jdete se psem do náročného terénu – např. les a ukážete mu, že máte pamlsky, je vždy poslušnější. Běžné vycházky pak zvládnete bez pamlsků. Domníváme se, že je lepší předcházet u psa pokušení. Pokud pes například absolvuje vycházku způsobně a v určitém úseku utíká válet se do hnoje nebo honí zajíce, je lepší, než-li lámat problém přes koleno, psa na chvíli připoutat.

Také mějte na paměti, že pochvaly a tresty musí být adekvátní situaci a fyzickému a psychickému stavu psa. Určitě jinak zacházíme s malým štěnětem a seniorem než se psem dospělým. Správná a účinná pochvala či trest přichází okamžitě po jednání psa. Trestat psa za loužičku či roztrhanou knihu, kterou podrobně „četl“ někdy během svého osamění doma a nikoliv před vteřinou před našimi zraky, nemá žádný význam. Pes souvislost trestu a minulého činu nechápe, stáváte se pro něj nevyzpytatelným bláznem, který ho kdykoliv a bezdůvodně potrestá. Takže vždy reagujte včas a správně, jenom tak má trest a pochvala přinos a výchovný efekt. Pes musí mít ve Vás a Vaše jednání důvěru, pocit jistoty a víru v dobrého vůdce smečky.

Výcvik (nejen) AT je radostná a někdy i nervy drásající činnost. Pokud chceme štěně cvičit, je kromě běžné výše popsané výchovy velmi vhodné nadchnout psa pro aport. Při každé příležitosti si se štěnětem hrajeme tak, že se s ním taháme o hadry, později malé pešky. Házíme štěněti hračky – balónky nebo pešky. Přimějeme štěně, aby nám je nosilo a potom se s ním o ně taháme. Potom mu je znovu házíme. Lehne-li si štěně a začne hračky kousat, předstíráme útěk. Až nás štěně doběhne, opět se s ním o hračku taháme. Musíme vystihnout moment, kdy psa hračka přestává bavit a zavčas hru přerušit. Aport musí štěněti zůstat vždy vzácný. Štěněti se také mění zuby a mohou je při hře zabolet. I z tohoto důvodu je třeba opatrnosti, aby si štěně nevytvořilo nežádoucí spojitost. Pro takto vedeného psa se stává aport v dospělosti nejvyšší odměnou a za jeho pomoci se nacvičuje stopa, poslušnost, záchranářská činnost i obrana.

Kromě aportu by mělo štěně do 6 měsíců alespoň znát význam povelů sedni, lehni, vstaň, již dosti spolehlivé přivolání a krátké odložení vleže na vodítku. I malé štěně lze učit vysílání vpřed a stopu. Krajně nevhodné je učit psa do 1 roku skákat přes překážky. Do 12 měsíců se u psa vyvíjejí klouby a při přílišné zátěži může dojít k poškození kloubů, kulhání nebo rozvoji dysplazie kyčelních kloubů, což je vada vylučující z chovu.

Zvláštní pozornost a opatrnost je třeba věnovat střelbě. Mladý pes je ještě nevyrovnaný, snadno se lekne a navykne se bát střelby na celý život. Takto pokaženému psu hrozí kromě vyřazení z chovu také psychické problémy např. na Silvestra nebo při bouřce. Pokoušejte se proto chránit mladého psa před hlučnou střelbou. Na cvičišti jej při střelbě neuvazujte k plotu, kde se zvuk rozléhá, nevoďte jej do blízkosti střílejícího, nenavštěvujte se psem sportovní střelnice a na Silvestra nebo při ohňostroji psa nevoďte ven. Při nácviku střelby psa nechvalte, tvařte se, že doznělý zvuk je normální a běžný, jako např. hluk vlaku, letadla apod., že i Vás nijak nepřekvapil. Pokud budete po střelbě psa intenzivně chválit, pouze ho tím upozorníte, že reagoval správně na něco, co je výjimečné, náročné. Toto samozřejmě platí pro psy, kteří nemají problémy se střelbou. Pokud tento problém máte, je potřeba jej konzultovat s výcvikáři a s jejich pomocí jej postupně a dlouhodobě zmírňovat (úmyslně nepoužíváme slovo odstranit). Je to časově náročná záležitost, proto buďte od začátku opatrní a nedopusťte, abyste s tímto problémem žili.

Chcete-li se věnovat více výcviku psa, kontaktujte kynologické cvičiště. Na cvičišti jsou odborníci, kteří vám poradí s výcvikem psa. Většina AT však nesnáší dlouhotrvající poslušnost na cvičišti ve skupinách a brzy se začnou nudit. Pozorujete-li tyto příznaky na svém psu a domluvte se s instruktorem na individuálním výcviku buď s jeho pomocí nebo samostatně (pokud již máte metodiku výcviku a psychiku Vašeho psa „v malíčku“)a cvičte každý cvik jen 1x až 2x. Po každém cviku psa pochvalte, odměňte pamlskem nebo hozením aportu. Obrana se nacvičuje též na kynologickém cvičišti, zpočátku mladí psi koušou do hadru , později do peška a na rukáv. Z důvodu výměny zubů by se mělo začít s obranou až

v 6 měsících, kdy by měl mít pes již zuby vyměněné. Kvalitu figuranta je většinou obtížné posoudit. Ve větších městech figurují figuranti, kteří si nechávají za každý cvik platit a obvykle provádí velmi kvalitní nácvik obrany. V tomto případě je vhodné nelitovat financí a s takovým figurantem spolupracovat. Na cvičišti by měl být figurant mrštný, psa se nebát a nedráždit jej ubližováním. Bohužel právě u obrany platí, že co se AT naučí špatně, to se později těžko odbourává. S nácvikem stopy vám poradí také na kynologickém cvičišti a lze začít ve věku cca 6 měsíců.

Náš ATK pořádá pro své členy /v rámci jednotlivých komor/ Dny AT, kde se zabýváme také výchovou a výcvikem psa a všem rádi poradíme.

Na závěr bychom chtěli dodat, že na výcvik není nikdy pozdě, vše záleží na daném psu, na jeho genetických dispozicích, výchově a zejména na psovodovi. Pokud máte jakýkoliv problém s výchovou nebo výcvikem psa nebo se chcete setkat s majiteli jiných AT, přijďte na akce pořádané naším klubem. Můžete též kontaktovat svého chovatele, členy výborů komor ATK (např. výcvikáře), uznávané cvičitele apod. Ale hlavně řešení sebemenších problémů nikdy neodsouvejte, vždy je řešte okamžitě, dnes mohou být rychle zvládnutelné, za měsíc či za rok již jde vše mnohem hůř – zbytečně trápíme své nervy a soužití se psem Vám nepřináší vytouženou radost a pohodu, ale dělá Vám ze života peklo.

A ještě jedna dobrá rada (právě pro onu pohodu): Svého psa musíte mít zcela pod kontrolou a zamezit vzniku jakýchkoliv střetům se psy nebo dokonce lidmi. I způsobného a vychovaného AT je lepší v dnešní době vodit mezi lidmi na vodítku či s nasazeným náhubkem. AT je pro nepejskaře velkým plemenem a díky „mediální kampani“ jsou obavy lidí a děti obrovské. Je jednodušší nevzbuzovat jakékoliv negativní pocity, než-li se pouštět do k ničemu nevedoucích vysvětlování a debat.

Socializace – zespolečenštění, zespolečenšťování, proces, v němž si jedinec osvojuje určitý systém poznatků, norem a hodnot, jež mu umožňují začlenit se do určité společnosti a účastnit se jejího života. (Zdroj: Slovník cizích slov)

Socializace štěňat je v poslední době velmi často diskutované a populární téma. Je to rozhodně tím, že společnost (s velkou pomocí médií) pečlivě a kriticky sleduje pejskaře a jejich čtyřnohé kamarády.

Již výše uvedené vysvětlení pojmu naznačuje, že socializace a dobré chování, ovladatelnost Vašeho psa-životního společníka jdou spolu ruku v ruce. Tedy, jak na to a kdy?

Štěně prochází ve svém „baby“ období několika časovými úseky a každý má samozřejmě svůj vliv na jeho vývoj. My se budeme zajímat o dvě nejdůležitější období – tzv. „vtiskávání“ a socializaci.

Období vtiskávání trvá zhruba do 7 týdnů věku štěněte, z toho jasně vyplývá, že je to čas, který štěně tráví u chovatele. Proto je velmi důležité se pečlivě věnovat výběru nejen štěněte, ale i chovatele. Štěně, které je zavřené 7 týdnů se svou matkou a sourozenci v kotci bez kontaktu s okolním světem a chovatele zahlédne pouze v době krmení, jistě není dobře nastartováno do života v lidské společnosti.

Dobrý chovatel se snaží v tomto

období poskytnout štěňatům různá prostředí, různá setkání s lidmi, poznání různých zvuků, roztodivných předmětů, atd. Také přihlíží na začlenění štěněte do psí hierarchie, jeho vztah k matce a sourozencům, případně k ostatním psům ve smečce. Proto pozor na štěňata, která přežila jako jediná z celého vrhu nebo dokonce zůstala sama bez sourozenců po úhynu matky a byla uměle odchována. Jejich vztah k lidem bude nejspíš dobrý, možná si dokonce budou připadat jako „psolidi“, ale jejich izolace způsobí problémy v psí společnosti.

Těchto 7 týdnů vtiskávání silně ovlivňuje štěně do budoucna, a proto je třeba psíka po tuto dobu nechat u chovatele a neodebírat jej dříve. Pokud chovatel pojme toto období zodpovědně, dostalo Vaše štěně velmi důležitý základ vyrovnaného chování k okolí.

Období socializace lze časově vymezit zhruba 7.-12. týdnem věku štěněte. To je čas prvních týdnů u nového majitele. Vzniká nejen nový vztah k páníčkovi, ale také dobře nebo špatně socializovaný pes.

Pod pojmem socializace si můžeme všeobecně představit seznamování psa s okolním světem, a to tak, aby jej v budoucnu nic nepřekvapilo, nevystrašilo. Seznamujeme psíka s různými zvuky, barvami, lidmi, živočichy, ale také situacemi. Seznamte psíka se vším, co předpokládáte, že jej v životě potká, ale i s méně pravděpodobnými situacemi (myslete samozřejmě na bezpečí malého psa – socializace není adrenalinový sport!).

Projeďte se autobusem, vlakem, autem, výtahem, navštivte letiště, veterináře (samozřejmě), parkoviště, pouť, areál školy (pokud je to možné), centrum města, přivažte psíka (pod Vaším nenápadným dozorem) u obchodu nebo třeba na náměstí, na nádraží, seznamte psíka s celou rodinou, kamarády Vašich dětí, se starými lidmi, s nemocnými lidmi, ukažte mu listonoše, domovnice, popeláře, atd. atd. Navažte kamarádství s okolními štěňaty, s dospělými hodnými psy. Zvykejte psíka na různé zvuky: TV, radio, hifi, vysavač, vlak, letadlo, pila, cirkulárka, rána zabouchnutých dveří, křik dětí, voda tekoucí do vany, do kýblu, zahradní hadice, atd. atd.

Je velmi důležité štěně s novými věcmi a situacemi nejen seznamovat, ale sledovat jeho reakce a správně zasáhnout. Při bázlivé reakci nijak psíka neutěšujte nebo jej dokonce nechovejte v náručí. Pouze podpoříte jeho podezření, vždyť i Vy se nechováte standardně. Reagujte tak, jak chcete, aby reagoval i pes – „pohoda, nic se neděje, vše je v pořádku“. Pes z Vás musí cítit vyrovnanost

a právě ta jej upokojí. U psích miminek můžete momentální nejistotu, obavu rozptýlit hrou. Samozřejmě je naprosto nepřípustné štěně napomenout, okřiknout, potrestat. Věc či cokoliv jiného, která psíka vystrašila, nenuťte štěně očichat a zblízka seznámit se (pokud o to samo nakonec nestojí), zrovna tak neřešte situaci útěkem, rychlým vzdálením se. Naprosto v pohodě pokračujte dál, stále ve stylu „nic se neděje“, nedovolte psovi táhnout a panikařit, klidně silně škubněte vodítkem. Když se pes uklidní, velmi zběžně jej poplácejte, pohlaďte, žádné velké chválení, opět hrozí nebezpečí upozornění na „hroznou“ situaci. I z tohoto jasně vyplývá, že k socializaci logicky patří výchova, tak jako později k výchově výcvik.

Na závěr je nutné podotknout, že ten, kdo nemá čas nebo snad chuť se štěněti v období socializace věnovat (a nejen v tomto období), ať si jej raději nepořizuje. Ušetří sobě, psovi, ale i svému okolí různé problémy, neshody nebo dokonce nehody. Nesocializovaný pes může kdykoliv nevyzpytatelně reagovat – ze strachu kousnout, utéct (cestou se může zranit, může jej porazit auto, …), ztratit se.

Výsledem dobře pojaté socializace (tzn. velmi pestře, v klidu, v pohodě, s porozuměním, s nadřazeností ale zároveň s oporou, bez nervozity a nechuti) je kamarádský, vyrovnaný, pohodový a neohrožený pes.

Nejdůležitějším cvikem ve Vašem soužití se psem je PŘIVOLÁNÍ. Návod jak na to, když si pořídíme štěně je jednoduchý: štěněti dopřát co nejvíce svobody v pohybu a přitom ho s radostí přivolávat, odměňovat pamlsky a co nejvíce slovně chválit.

Ale co dělat se psem, u kterého jsme tento nácvik neprováděli a přerostl nám přes hlavu.

Musíme si výcvik přivolání rozdělit na několik částí. Nejdříve si najdeme lokalitu pro vycházku, kde bychom mohli psovi dát volno, nejlépe se pro to hodí klidnější ulice mezi domky, nebo v sídlišti. Pole a les je pro psa, který neposlouchá, velkým lákadlem, musíme mít psa stále pod kontrolou.Na procházku vyjdeme s kapsou plnou pamlsků a psovi připneme dlouhou (10 m) šňůru, kterou pes za sebou bude tahat Už samotné dlouhé vodítko bude psa brzdit .Psa posadíme u nohy, zklidníme slovem i pohlazením a dáme povel volno. Psa pustíme bez toho, že dlouhou šňůru budeme držet v ruce. Jak se pes rozeběhne, přišlápneme šňůru, dojde k trhnutím šňůrou u obojku a přitom normálním hlasem dáme povel ČEKEJ. Následně ho vesele přivoláme k sobě povelem KE MNĚ a nabídneme mu pamlsek. Doporučuji nestát na místě, ale před psem couvat. Bude nám stačit, že pes přijde k nám. Pochválíme, můžeme mu zopakovat povel: výborně, TAK JE KE MNĚ a znovu pustíme. Pokud nastane situace, že pes nereaguje na přivolání, nezbude Vám, než vzít pevně šňůru, oslovit psa jménem, pak povel KE MNĚ a poté škubnout šňůrou. Škubnutí musí přijít ihned po povelu, ale ne současně, nebo dřív.Trhnutí musí být opravdu důkladné a může se stát, že pes udělá kotrmelec. Pokud zareaguje a vrací se k vám, slovně ho pochválíme, následně odměníme a zase pustíme. Pes musí přijít na to, že po přivolání nebude znovu připnut na vodítko, ale naopak že bude moci zase běhat na volno. Když po čase zvládneme tuto část, můžeme k přivolání přidat typické přesednutí při povelu KE MNĚ..

Nevymlouvejte se na nedostatek času, nebo že nevím, kde psa pustit pod kontrolou.Tento nácvik lze provádět třeba o víkendu, kdy máte více času a okolí Vašeho bydliště je poklidné. Hlasový projev by měl být pevný a zároveň veselý, vztek ve vašem hlasu nahradí trhnutí vodítka. Každý začátek je těžký, ale snaha a vytrvalost vám vše vrátí v tom, že váš pes bude milý společník, který přinese svému pánovi radost.

Někteří psi se narodí jako vášniví aportéři. Do nekonečna jim můžete házet cokoliv a vášnivý aportér Vám předmět bude nosit stále zpět a vyžadovat další hod. S takovým nadšencem se velice dobře cvičí, neboť by za aport dal celou psí duši.

U erdelů je třeba výcvik postavit na jiných zásadách a metodách, pokusím se Vám z vlastních a získaných zkušeností poradit, jak na cvik zvaný APORT. Na zkouškách z výkonu se tento cvik vyžaduje.

Nejdříve upozorním na to, že erdela baví skoro všechno, ale jen chvilku. Když se tedy zaměříme na práci s AT, mějme na paměti, že trénování cviků by mělo být krátké. Aport bychom měli používat jeden, co nejvíce oblíbený u našeho pejska a takový, abychom se mohli s ním potahat (míček se šňůrkou, uzel, malý pešek).

Pejska si připevníme na delší vodítko (6 - 10m dlouhé). Proč? Abychom nemuseli čekat na svého psa, než k nám dorazí z okružního běhání kolem nás s aportem.

Psa si chytneme za obojek (je u naší levé nohy), odhodíme aport. Házet ho nemusíme moc daleko, s povelem APORT psa vypustíme za aportem. Když se podaří pejskovi aport vzít do tlamy, uchopíme dlouhou šňůru a povelem KE MNĚ APORT a následným lehkým škubnutím šňůry si pejska přivoláme. Když u toho nebudeme stát jako voják na stráži, ale couvat zpět, pejsek k Vám rád poběží. Směr pohybu psa k Vám by měl být přímý, k tomu Vám pomůže i dlouhá šňůra. Pozor na správné škubnutí, mělo by být až po sebrání aportu psem a Vašim povelem – šňůra je Vaší pomocníkem při přivolání psa s aportem, nikoliv k ovlivnění při aportování, tedy škubnete-li příliš brzo, před nebo při sebrání aportu, ovlivňujete vodítkem samotné aportování, tedy pro psa jasně bráníte či zakazujete aport sebrat.

Když se nám podaří pejska k nám dostat s aportem, nevyžadujeme na začátku učení předsednutí a odebrání aportu. Nejdříve opravíme uchopení aportu (nechceme, aby pes nosil míček za šňůrku, uzel za konec, apod.), když aport dobře drží, tak se k tomu se vyjádříme: TAK JE DOBŘE APORT a můžeme si s pejskem o aport potahat. Pejska necháme vyhrát, pustíme ho s aportem, vezmeme vodítko a s povelem KE MNĚ APORT si ho přitáhneme k sobě.

Tak to stačí 1-2 krát, aport vyměníme za pamlsek (dáváme pozor, aby aport nespadl na zem=nechceme, aby pes upřednostňoval dobrotu před aportem, tedy aby při shlédnutí okamžitě upustil aport a neměl o něj žádný zájem) a můžeme se věnovat dalším cvikům. Ideální by bylo, kdyby si aport mohl odnést pryč, někam mimo cvičiště. Ale na to erdel nebývá moc vytrvalý, není dobře, když jej během odnesení vyplivne na zem a lhostejně aport zanechá ležet.

Takto bych cvičila aport s erdelem v začáteční fázi učení, pak se přidává poslušnost s předsedáním, odebrání aportu a přiřazení k noze. Nic se nesmí uspěchat, zvlášť u erdela.

P.S .Budu velmi ráda, když se na téma specifická metodika výcviku u AT vyjádří i jiní zkušení výcvikáři, a tím poradí začínajícím psovodům.

Dobrý den, milí členové,

ráda bych reagovala na Vaši radu na téma "Jak aportovat s erdelem".

Já mám dva: 7-letou Bioux a 3-letého Foresta.

Fena je nezdolná aportérka, které budete hodiny a hodiny házet balónek a ona s neutuchající radostí a nadšením Vám ho bude přinášet. Za to její synek je pravý opak. Snad právě proto, že když jako štěně, také zkoušel aportovat, vždy máma přiletěla jako drak a vše mu sebrala. Nebo z jeho vrozené lenosti, to už dnes nezjistím. Za to, když jsem nás přihlásila na první zkoušku ZZO letos na podzim, užila jsem si své. Forest aport naprosto ignoroval, dával mi najevo, že něco tak odporného do tlamy nevezme, ať to byl balónek, uzel, ponožka, hadr, pešek, no prostě nic.

Čím více se blížil termín zkoušky, tím více jsem propadala beznaději. Já, která jsem s Bioux bez problémů absolvovala několik zkoušek, až po ZPU1 a organizuji v naší ZKK Věkoše tzv. Psí školku, jsem byla bezradná. Ani po zlém ani po dobrém. Nakonec jsem si aportovacího peška položila doma na kuchyňskou linku a kdykoliv byl volný čas, aport létal po kuchyni.

Určité zlepšení se projevovalo pomalu. Potom jsem přitvrdila. Následoval nejen popros ale i večeře jen za přinesený aport. Ale žádný velký efekt to nepřineslo tak 50% na 50% ale já chtěla 100%. Dodnes můj manžel vypráví přátelům a známým, co Forest zažil hladu, než začal pořádně aportovat. Tak se zoufalství střídalo s nadějí (to na mě celá rodina večer vždy poznala, jak to Ferestovi šlo) a to až do zkoušek. Asi tři dny před zkouškami mi jeden známý myslivec doporučil, ať mu koupím aport potažený kožkou z králíka. A to zabralo! Forest byl jak vyměněný. Aport byl jen jeho. Přinesl ho sice maximálně 2x nebo 3x za sebou, ale i to byl úspěch. Zkoušky jsme vykonali, Forest bezvadně aportoval a při dlouhodobém odložení ležel jako Sfinga, ani se nehnul. Sama jsem měla slzy v očích a od všech přihlížejících jsme sklidili opravdové ovace. Takže vše dobře dopadlo a já vím, že to stálo za ty nervy a budu pokračovat dál a doufám, že i z toho lenocha něco vychovám.

Pachová práce se psem je považována za nejtěžší obor výcvikářské práce, také je nazývána královskou disciplínou.

Je s podivem, že právě výcvik v pachových pracích je tak obtížný, když nejvyvinutější psí smysl je právě čich. Příčiny obtížnosti výcviku v pachových pracích spočívají nejvíce v tom, že člověk nesnadno tlumočí psovi co od něho žádá a nemůže v této disciplíně vyvinout na psa nátlak.

Práce na stopách vyžaduje velice dobrý kontakt psa se psovodem, zvládnutí teorie pachových prací a hlavně hodně, hodně nachozených kilometrů na stopách za každého počasí.

Když budete začínat jako začátečník-psovod ve výcviku pachových prací u svého psa, najděte si dobrého a trpělivého učitele, který Vám vysvětlí, jak začít.

Nechci v tomto článku rozepisovat, jak naučit psa stopovat, ale chtěla bych Vám poradit, jak začít a nic nezkazit.

Než začnu popisovat tuto metodu, ráda bych Vás upozornila na dvě důležité věci:

1. Pes by neměl být sytý, využijte dobu před krmením. Platí pravidlo, že hladovější pes lépe spolupracuje. To platí pro výcvik všech disciplín.

2. Pamlsky by měly být jiné než granule, nebo průmyslově vyráběné a prodávané jako “mňamky“ pro psy. Pejskům vyhovují pamlsky typu: buřt, párek, sýr, vařený jazyk, prostě něco co moc voní a může se hned bez kousání zhltnout.

Najdeme si vhodný terén pro začínající psy stopaře. Nejlepší je kousek louky s nízkou trávou. Pejska uvážeme tak, aby na nás viděl, nebo ho předáme k držení společníkovi.

U levé nohy klacík zapíchneme do země, to nám bude značit začátek stopy, po té si od klacíku vyšlapeme rozměr zhruba 1-2m.V tomto prostoru sešlapeme trávu (nerozdupeme), připravené, nakrájené pamlsky o velikosti asi nehtu, poházíme v pošlapaném prostoru. Položíme hlavně u začátku stopy (u klacíku 2-3kousky). Kousků by mělo být 20-30ks, aby měl pejsek co vyhledávat.

Psa si odvážeme, nebo převezmeme od společníka a na vodítku ho přivedeme k začátku stopy asi tak 50-75cm, chytneme ho za obojek a pravou rukou ukážeme na začátek, tím ho upozorníme na položené pamlsky. S povelem “hledej stopa“ pustíme psa na vodítku do pošlapaného prostoru s poházenými pamlsky.Do pošlapaného terénu mu nevcházejte, stůjte na kraji.

Když pes začne aktivně pamlsky vyhledávat, podpoříme ho klidným hlasovým projevem slovy: “hledej stopa,hodný“. Jestli sám vyhledává a nás k tomu nepotřebuje, nebudeme mu do toho mluvit, jen občas klidným hlasem pochválíme: “hodný, tak je stopa“.

Ale ne každý pes pochopí hned, co po něm chceme.Zvedá hlavu a obrací se na Vás s otázkou v očích: co po mě vlastně chceš? Nevzdávejte to, pravou rukou mu ukažte položený pamlsek, pokud pes stále nehledá, stále mu rukou pamlsky ukazujte, ať si je sbírá. Nezapomeňte na povely “hledej stopa“

Jak jsem psala v důležité věci č.1, pes nemá jít na pachovou práci s pocitem sytosti, to je velmi důležité. Vyhledávání pamlsků ve Vámi pošlapaném pachové koláči hladovému psu jde mnohem lépe, neboť vyhledávání potravy je jeho přirozenost. Touto metodou naučíme psa aktivně používat nos. On nejen pamlsky hledá, ale vtiskává si i tímVáš pach.

Tímto způsobem můžete začít už od 2-měsíčního štěněte. Není pozdě začít i se psem mnohem starším. Musíte si jen uvědomit, že učit staršího psa je náročnější. Tuto metodu můžete použít i jako zábavu pro Vašeho psa, aniž by jste ho museli cvičit dál.